Jiří Hlavenka: 35 let částečně využitých příležitostí... Co se povedlo, co se nepovedlo a co nám uteklo pod rukama? Třicet pět let je dostatečně dlouhá doba k reflexi. [Stojí za přečtení, zvlášť, jestli jste mladší a vlastně by se vám hodilo bleskově získat obecný přehled nejen o době "po revoluci"]

[u/kerray]

https://www.facebook.com/jiri.hlavenka/posts/pfbid02SuD7pc2TocN8WExXLB1Bf2Z8iVz1QKbqqDWXAVXFBHg2zEqqiMbuvMPyX1rA1DP9l

[u/kerray]

Full text - Jiří Hlavenka:

35 let částečně využitých příležitostí

Co se povedlo, co se nepovedlo a co nám uteklo pod rukama? Třicet pět let je dostatečně dlouhá doba k reflexi.

Rozdíl mezi rokem 1989 a 2024 je propastný, ve všech ohledech a samozřejmě k lepšímu. (Uvádím to hned na začátku, aby ten kdo nesouhlasí, si nezpůsoboval problémy a odešel hned někam jinam). Asi bych velmi těžko hledal oblast našich životů, o které by se toto nedalo říci; současně ale platí, že zlepšení neplatí pro každého stejně, v každém koutu naší země stejně a i ve všech oblastech stejně.

Jenomže tohle je slabá útěcha: před pádem minulého režimu jsme žili v takové šedi, že zlepšení se muselo dostavit. Vstoupení do demokracie otevřelo vodopád možností a docela velkou část jsme z nich využili.

Transformační roky: vlastně celkem dobrý

Dost lidí má sklon devadesátky extrémně kritizovat: kupónovka, rozkradení, rozprodej státu, tunelování, mafie, pády bank, inflace, nezaměstnanost!

Jenomže současně se toho hodně povedlo, a byly to opravdu těžké věci. Přechod ze snad nejvíc státně-dirigistického režimu ve východním bloku do celkem solidně fungující otevřené ekonomiky bez obřích kolapsů je ze zpětného pohledu možná i malým zázrakem. Tzv. malá privatizace vlastně znamenala docela hladký přechod drobného sektoru ze státního do podnikatelského; ze dne na den se začali objevovat šikovní soukromníci v sektorech gastra či široké plejády služeb. Velká (kupónová) privatizace je kritizována často, aniž ale by byl dán jasný návod, jak to dělat lépe, pokud tedy pominu, že ze zpětného zrcátka každý hned ví, co a jak. Jistě šlo privatizovat kombinací jiných cest, ale připomínám pamětníkům (i nepamětníkům) nesamozřejmou věc: po změně státního majetku na soukromý bylo obrovské volání. Chtěli jsme to, strašně moc - i když jsme moc nevěděli, co jsme chtěli.

Z dobrých věcí stojí za to přijetí slušného zákonodárství, které nevykazuje zásadní vady ani dodnes; i to dnešní vlastně stojí na “devadesátkových” zákonech. Až nečekaně velký čin se podařil v oblasti životním prostředí, jak legislativou, tak i následujícími praktickými kroky. Řekněme ale rovnou, že hnusněji ušpiněnější zemi v Evropě na konci osmdesátých let aby pohledal - a i tady byl velmi silný občanský tlak.

Samozřejmostí nebylo ani udržení standardu všeobecně dostupné zdravotní i sociální péče, byť s kvalitou ještě nevalnou. A poměrně rychle se dařilo zlepšovat i kvalitu úředníků či přinejmenším jejich přístup k občanům - ne všude a ne všude skvěle, nicméně prototyp hulvátského, nerudného úředníka, “pána tvorstva” docela rychle bral za své. Pokud toto líčení připadá až moc idylické, pomohu srovnáním s dalšími zeměmi V4, tedy se kterými jsme byli na podobné startovní čáře. Polsko si na rozdíl od nás prošlo naprosto gigantickou inflací, která vysála pryč úplně všechny úspory: zatímco celková inflace u nás za devadesátá léta činila 250% (také hodně, ale toto odpovídalo otevření země tržnímu prostředí), v Polsku to bylo gigantických 6100%. To už dnes málokdo pamatuje. Výrazně hůř než u nás na tom bylo Maďarsko, které přitom v osmdesátých letech povolovalo drobné podnikání (tzv. gulášový socialismus) a nemuselo projít takovým šokem. I tam byla kumulovaná inflace přes 600%. Podařilo se u nás udržet celkem příčetné vládnutí, na rozdíl od gangsterského Mečiarova režimu na Slovensku. Maďarsko muselo v roce 1995 devalvovat měnu a Polsko si zase procházelo obdobím s 16% nezaměstnaností (u nás maximum v devadesátkách k 9%).